Shout out quietly

Dostal jsem ji k Vanocům, přečetl ji do Silvestra, píšu o ní až teď. Byl jsem s ní - na povrchu vždycky potichu, ale zároveň hlasitě uvnitř. Rozešli jsme se, ale i tak se k sobě vrátíme. Vím to! Vlastně, vracíme se k sobě celkem často. Kus z ní totiž zůstal ve mě. Někde napůl cesty mezi srdcem a šedou kůrou mozkovou. Někde, kde nemá cenu přemýšlet ani zapomínat. Někde, kde potichu je nahlas a nahlas zase potichu...



„Určitě budou dole vyholený. To mě bere.“ Egon se dlouze nadechl a pokračoval: „U holek existuje něco jako hranice dospělosti. Ty nad pětatřicet se holí jen trochu, takový mišmaš. Holky pod pětatřicet naopak hodně, většinou si tam nechaj čárku, trojúhelník nebo jiný geometrický prvky. A když je holka vyholená kompletně, je to zcela user friendly, jestli rozumíš, co tím chci říct.“
„Myslím, že jo.“
„Zarostlý holky jsou prostě písíčka a ty vyholený apple, chápeš? User friendly. Apple jde po logice věci, proto je Mac čím dál oblíbenější. A holky, co se holej, to věděj. Ty nejkrásnější holky jsou hladký jablíčka. Chlupatý broskve jsou over.“

RUDIŠ, Jaroslav. Potichu. Ondřej Kavalír. 1. vyd. Praha : LABYRINT, 2007. s. 174. ISBN 978-80-85935-87-5.

web
myspace
ukázky z audioknihy