Grandhotel

Když jsem asi před půl rokem někde na netu četl o románového prvotině Nebe pod Berlínem od Jaroslava Rudiše, netušil jsem, že se během krátké doby z tohohle hotelového portýra, pekaře, učitele, manažera punkové skupiny a novináře, stane jeden z mých neoblíbenějších spisovatelů. Knihu jsem si nedlouho po přečtení několika článků o jejím obsahu půjčil a řeknu vám, že rockové příběhy z berlínského metra ve mě díky Rudišovu citu pro přirozené vyprávění, skvěle vykresleným charakterům postav, strhujícímu a zábavnému tempu dění, nezapomenutelné grafické úpravě a sofistikovaným životním moudrům, zanechaly hlubokou stopu. Natolik hlubokou, že jsem skoro okamžitě po přečtení chtěl držet v rukou i jeho druhé románové dílko – Grandhotel. Uplynula dlouhá doba, než jsem se k němu nakonec dostal (peripetie v domovské Knihovně Kroměřížska, rozečtené Zalknutí od Palahniuka), ale v neděli ve vlaku cestou do školy jsem s úsměvem, lítostí i entuziasmem obrátil poslední stránku.

Grandhotel je o Fleischmanovi. A Fleischman je podivín. Nadšený amatérský meteorolog, který nikdy nevypadnul za hranice rodného Liberce, bydlí na Ještědu, nikdy s žádnou nechodil (natožtak nějaký strky frky:), přišel o rodiče, chodí k psychiatričce, pije žlutou sodovku, jí 3 sušenky denně, píše dopisy vnadné moderátorce počasí, šmíruje hosty v hotelu, kde pracuje jako kluk pro všechno. Víc prozrazovat o obsahu nebudu a ani nechci. Jen vám řeknu, že celý příběh je šíleně čtivý a je seskládaný z kratičkých klipovitých úseků, jejichž názvy (Dálnice Praha-Brno-Nebe, zmizet.cz, Stoprocentní Kindrkil) geniálně odrážejí následnou pointu. Nejdete v něm především plno humoru, snahy o hledání vlastního já a nadsázky. Je tu ale i spousta pestrých životních filozofií, naplněných snů a kapka ujeté romantiky. Zkrátka a dobře, necelých 170 stran textu, tepajícího vlastním srdcem, který možná rozbuší i to vaše.

"Já ti řeknu o čem se mi zdají sny", ukázal Jégr na televizi, kde právě začínala předpověď počasí. Zase ji uváděla krásná moderátorka. Moderátorka, která ten den na obrazovce jakoby plavala ve velkém bazénu. Tak rozkládala rukama. Nohama. Prsama. I o ní se mi občas zdá, když mám ruku pod peřinou. Pravačku. S levačkou mi to nikdy nešlo. Možná proto, že levačka je příliš blízko srdce a sex a láska je záležitostí srdce a honění není opravdová láska.