The sleeplessness

26. října, půl čtvrtý ráno a já nemůžů usnout. Poslouchám z oposlouchanýho mp3 céda neoposlouchanou Menomenu a přemýšlím o tom, proč jsem poslední dobou divně apatickej. O tom proč už jsem sakra dlouho na tenhle polomrtvej blog nic nenapsal. O tom, proč nejsem schopnej se od srpna dokopat k nějaké recce pro newmusic, proč kašlu na psaní a focení pro vychytané, proč mě v poslední době věci, který mě kdysi hodně bavili, už tolik nebaví. Nevím, jestli je to tím stupidním podzimem, kterej ve skutečnosti mám asi ze všech ročních období nejradši, přibývajícíma povinnostma do školy (do které stejně nic nedělám a hrotit to jako vždycky budu až na poslední chvilku), nebo divným stresujícím pocitem, že se toho ode mě v tohle akademickým roce hodně očekává. Rozumějte tím divnej stresující pocit za odpovědnost svojí vlastní existence. Pocit, že nechcete po 3 letech na vejšce skončit jako lůzr, na kterýho se ostatní dívají skrz prsty. Pocit, že jste z okna vyhodili 150 litrů, jen kvůli zážitkům, skvělé holce a kupě nových přátel…

Pak mám taky pocit, že poslední dobou nějak kulturně strádám. Hudbu teda poslouchám pořád a skoro všude, jenže jsem dlouho nebyl na žádné pořádné hudební akci. Trapnou diskotéku a hardcorový kapely, který zněj všecky stejně, u nás na Sladech samozřejmě nepočítám. Jo, když jsem u těch našich Sladů, tak jen tak btw: vyližte si prdel, kreténi!
Vysvětlím: snažil jsem se domluvit, aby tam hráli The Prostitutes a za měsíc mi na 4 maily nepřišla jediná odpověd :( A jelikož jsem Hm… zazdil a Xavier do Opavy nedorazil, moje poslední pořádná ekšn (s výjimkou jazzíku u Evžena) byla Mňága někdy v půli září v Těšnovicích. Co se týče filmů, tak v poslední době mě dostala oddechovka Stranger Than Fiction s hudbou od Spoon, animák Ratatouille (joo, Pixar prostě umí) a když nad tím tak přemýšlím, líbil se mi i nejnovější počin Darrena Aronofskyho (psychedelická vizuální pastva s nádherným soundtrackem) Fontána. Pomalinku taky doplňuju znalosti ohledně trilogie o Jasonu Bourneovi (Muž bez minulosti, Bournův mýtus, Bournovo ultimátum). Zatím jsem viděl první dva a jako… palec nahoru, protože jsem si myslel, že už mě žádnej akční film v životě pořádně bavit nebude. No a když si k tomu přičtu, že jsem viděl obě dvě sérky Prison Break a každej týden čumím na novej díl Heroes, tak si uvědomuju, že na tom s tím kulturním strádáním zas až tak špatně nebudu. Jenom by mi asi fakt udělal dobře nějakej koncert, aby měla dušička klid a nemusela za sebe potit ve 4 ráno tyhle sračky.

No a abych to byl já, hodím do placu ještě nějaký hudební typy: Jack Penate, Benni Hemm Hemm, Regina Spektor, Kate Nash, Kira Neris (díky Martine!), Klaxons, Jens Lekman, Stateless a ujde i novinka Babyshambles. Některý věci jsou malinko starší, ale většina z uvedenejch interpretů vydala desku v tomhle roce. Co jinak momentálně poslouchám si pak (pokud se vám bude chtít) projeďte na mým last.fm.

Co dál mám na srdci? Už asi nic. Jo vlastně: postněte kuwa taky občas něco! Připadám si pak trapně, že sem píšu jenom já.

Nic lidi, hoďka víte kde, půl pátý ráno, končím tuhle přiblblou kulturně-informační pseudosebereflexi zaviněnou vlastní nespavostí a přeju dobrou noc! ;)